Naši partu, splouvající v létě 1944 z jihočeského Staňkova do Prahy, jsme opustili na tábořišti v Kolodějích nad Lužnicí. Někteří vodáci měli po večerním táboráku s kytarou se vstáváním trochu problémy (viz následující fotky), což je tradice, která trvá dodnes.
Reklama
Vodácký ráno Koloděje nad Lužnicí 1944
Plavba dále probíhala po spodní části Lužnice k soutoku s Vltavou, dnes zaplavenému vodní nádrží Kořensko.
A dál po Vltavě.
Singlové splouvání šlajsny jezu Nový mlýn na Vltavě
Nad soutokem s Otavou se skupinka zastavila na prohlídku hradu Zvíkov, tehdy na vysoké skále nad řekou.
Vodáci na Zvíkově, vlevo hluboko dole je řeka
Pod soutokem s Otavou už na Vltavě nebylo moc jezů, ale nebyla to v průměru ani žádná divočina, většinou se obtížnost pohybovala v úrovni ZWC až WWI.
Po Vltavě v srpnu 1944
Parta si plavbu po Vltavě trochu zpestřila způsobem, který dneska už taky neznáme – nechali se popovézt okolo plujícím vorem.
Domluvit se s voraři na svezení bylo běžné
Plavba po řece slušně ubíhala (přes nynější voleje nádrží Orlík, Kamýk a Slapy), ne nadarmo byl tehdy střední tok Vltavy zřejmě nejpopulárnějším úsekem řeky u nás. Úsek měl i bez přehrad celoročně dostatek vody a pro tehdejší choulostivější plavidla dostatečnou hloubku. Některé dnes populární řeky, jako je třeba Ohře nebo Ploučnice, Češi už od první republiky příliš nejezdili, protože jejich okolí obývali Němci.
Občerstvení na výhledu nad Vltavou
A dál už skupinka proplouvala partie Vltavy podobné dnešku: naši přátelé pádlovali po voleji nádrže Štěchovice, která tehdy už existovala. Nechali se proplavit její plavební komorou a přes nádrž Vrané dorazili 16. srpna 1944 do Prahy.
Babička to v kronice okomentovala následovně: „Domů vrátivše se, za divochy jsme pokládáni byli, neb barva naše tmavá a vzhled plachý a divoký byl, ale naše srdce veselá.“
A děda k tomu připsal přání: „…. aby až rány hmoždířů dozní, poslední létající sudlice se do hangáru skryje, abychom se všichni po útrapách veliké a strašné války opět sešli kolem ohňů táborových a výpravy další mnohé po řekách českých a mořích dalekých podnikli.“
Což se nám, myslím, daří.
Ahoj Eki