Re: Praxe , Václav, 26.5.2011 10:56Ahoj Ešusi,
to by bylo téma na dlouhou psycho-diskuzi, nějlépe u nějakého moku, tak jen pár nápadů:
a) My všichni, co něco vedeme, organizujeme, řídíme určitě víme, jak je bezvadné, když to někdo vezme za nás a my nemusíme bejt na tom "prvním sedadle". Problém je, že bez tohodle místa taky většinou tak nějak nedokážeme žít, potřebujeme ho. Nicméně oraz při takové zátěži, jakou je vedení lidí a pořádání akcí je ozdravně nutnej. Aspoň občas. Všechno znám od sebe.
b)ad oceňování - neoceňování vašeho Hameráku. Já myslím, že všichni, co tam jezděj, vám za tenhle "malej vodáckej ráj" jsou neskonale vděční, byť to třeba přímo neřeknou. Osobně si myslím (a to už jsem někde někdy psal), že do toho z hlediska psychologického vnáší trochu maglajz právě vybírání poplatků, které je zde takovým kočko-psem. Protože účastníka akce podvědomě vede k tomu, aby uvažoval v dimenzi: zaplatil jsem si něco - nemusím někomu děkovat, moje peníze jsou toho dostatečným vyjádřením a odměnou pořadateli. Tak, jak je běžné při komerčních akcích. Problém je, že se zde jedná o víceméně symbolický poplatek, který v žádném případě nepokryje náklady pořadatelů a není pro ně plnohodnotným ziskem, odměnou. Takže tito pak oprávněně očekávají, že budou oceněni, protože pro přípravu a organizaci obětovali spoustu energie, času a jánevímčeho. Samozřejmě protože je to baví a jsou to obětaví jedinci, ale ta potřeba ocenění je člověku vlastní, a v případě nějakého obětavého nasazení pro druhé (což Hamerák nepochybně je) dvojnásob. Jak z toho ven? Udělat z toho komerčárnu - lidi zaplatí, já budu spokojen? Zrušit poplatky úplně - lidi začnou děkovat? Vzít jako realitu, že je lidské plémě nevděčné a sytit se sám sebou, svým dobrým pocitem?
c)Ten pocit - kdo to bude dělat za mě? - taky znám a prožil jsem ho nesčetněkrát. Většinou jsem ho zažíval v situacích, kdy jsem cejtil, že nějaká moje aktivita už není "úplně vono", že už mě moc nebaví, zatěžuje atd., ale zároveň jsem ji chtěl strašně moc zachovat. Když jsem se na ni přesto vybodnul, dopadlo to tak, že se většinou někdo našel - a třeba tomu dal úplně jinej tvar, podobu, něco svého. A nebo to zaniklo a já si mohl aspoň říct: " No vidíte, blbouškové, jak jsem byl dobrej, když jsem dělal to, co nikdo z vás nedokáže...
" Ale v obou případech jsem zpětně nikdy nelitoval, protože to tak prostě mělo bejt.
d) Právě Hamerák se stál jedním z mých rituálů, svátků, které člení můj rok (i život), dávají mu jeden ze smyslů. Tak děkuju ještě jednou