Nevím proč, Vladimíre, ale při čtení, jež plynulo jako ořechy v medu (to je taková dobrota, že jeden neví, kdy přestat, a tak velmi často skončí až cinkáním lžičky o dno sklenice), jsem několikrát pomyslel na petrolejku ve srubu kdesi u řeky v Železných horách ... vždycky tam byl houfec hladových očí a nastražené uši. Znáš ten příběh od Otakara Batličky?
Jediné, co neštimuje zcela, jsou tedy ta oblaka, ježto ve vašem případě drží primát vlny, samozřejmě.
A tak musím zvolat: to byla kavalírská jízda!
Ať žije Svratka!
Díky! A požehnané Vánoce.
P.S. A není to s onou slzou tak, že s ní člověk sní a potom usedne a plynule se mu to rozepíše? Ta vůně, ty barvy, ty zvuky, ta sluneční energie na mražená kolena ...