Fobie na přírodní prostředíFobie na přírodní prostředí - keraunofobie –strach z bouřky, blesků V roce 1984 jsem zažila bouřku v Nové Říši u Jindřichova Hradce na táboře v údolíčku, pod stanem s dětmi 1 a 4 roky. O půlnoci se rozžalo, jednotlivé blesky se nedaly rozeznat, nikoho nenapadlo, že se jedná o bouřku. Domnívala jsem se, že je to nějaký jaderný výbuch, válka...? Hluk byl takový, že hromy splývaly v jeden. Vítr serval všechny celty z podsad stanů, na louku popadaly desítky stromů, trvalo to asi 15 minut. Domnívala jsem se, že je konec světa, přísahala jsem si, že když to přežiju, nikdy už pod stanem spát nebudu. Za pár týdnů jsme zase vyrazili pod stan a musím přiznat, že bouřka nad hlavou v přírodě mi moc příjemná není. Zvlášť tehdy, když jsem za někoho odpovědná. O sebe ani strach moc nemám. Ale letos v Tatrách na Belé jsme strach neměli, jednali jsme spíš pragmaticky a byla to dost sranda. Mezi údery blesku jsme se nasmáli, hlavně tomu, že Hejtmoš to tušil a nejel. Nikomu z toho nevznikla fobie, jen jsme si potom pořádně přihli slivovice. Ve vzpomínkách z toho zůstala jen veselá historka. U fobie bohužel logika nepomůže, léčba psychologem jak vidno také ne, tak to holt, Vláďo, budeš muset vybojovat sám se sebou. My si z tebe aspoň budeme svorně dělat srandu.  |