V duchu se vracím k pocitům, které jsem měl na mysli, když jsem článek psal. Subjektivní prožitek nejistoty, kus psyché, varující zážitek, který byl u počátku -
Přiznám se (a v článku jsem to napsal), že jsou jezy, které pracně obnáším, i když se jezdí. Třeba ty na Orlici. Kladu si otázku, proč? Kde je k problému klíček?
Na vodu jezdím čtyřicet sedm let, splul jsem asi sto padesát řek a na jezu plaval jen dvakrát - před čtyřmi lety v rozmezí jednoho měsíce na Vavřinci a Lomničáku. A byly to plavby parádní, kde o nic nešlo, v podstatě jen o něco důkladnější koupel než doma ve vaně. Obohacující a v podstatě pozitivní zážitek.
Co mne ale frustruje je moment z dávného splouvání jezu Radlas na Svitavě. Jez má parabolický profil a přestože pod ním nebyl nijak zvláštní šumák, singlovka se mi pod něj kousla a prostě to nešlo dál. Stopnutí jak rána pěstí, příď někde dole a záď tlačila voda do lopáku. Voda má sakra sílu. Bylo to varování jak ďábel.
Mám na některých jezech strach, že mne to potká znovu. A nechci. Potřeboval bych, aby mi někdo řekl, tak tohle tě na tomto jezu určitě nepotká. Prostě oficiální požehnání k rozplavbě, třeba i k nějaké té pohmožděnině, ale ne k překvapení, že to zpod jezu dál nepůjde.
Psychologický moment vyřešený několika písmeny v průvodci.
Zatím je nikdo nenapsal.
I když...
Vybát se je taky krásné.
A vybát se, jet a překážku překonat, přímo báječné.
Ale před tím, než to uděláte...
Kurňa, já chci mít jistotu!
