Metuje se má několik velmi zajímavých úseků, které jsou splavné za různých podmínek. O trase přes Maršovské údolí, Peklo nebo úsek Hronov – Náchod či stará koryta se již psalo. Přesto lze objevovat i další krásné části této řeky.

Maršovským údolím až do Žabokrk

Během jara nebo dešťů je sjízdný úsek horní Metuje z České Metuje. Výše to nemá moc smysl, z Dědova je koryto hodně meandrující, úzké a často zatarasené. Od České Metuje se Metuje zařízne do krásného údolí, které je poměrně dlouhé. Vždy jsme končili v Českých Petrovicích, ale letos jsem pokračoval dále až na začátek Hronova. Maršovské údolí jsem již popisoval, aktuálně bylo vše průjezdné bez stromů, jen pozor na několikanásobné přehrazení toku v Maršově elektrickými ohradníky. Jsou opravdu nepříjemné, za vyšší vody asi 20 cm nad hladinou a když podjedete jedny, hned jsou nataženy další dráty. Napočítal jsem celkem 4 přehrazení. Stromy a zátarasy z minulé plavby byly odstraněny, takže jízda je plynulá a bezpečná.

Po dojezdu do Petrovic se rozhoduji, zda končit či pokračovat. Času mám dost a tak volím trasu, kde již následují nějaké jezy. Hned v Petrovicích se po levé straně začíná objevovat strmá skalnatá stráň. Věřím, že mi někdo dokáže říci, čím je to způsobeno, kdy opuka tvořící skálu, je jakoby zalitá do betonu. Znám opuku jako systém desek, zde to vypadá, jakoby si příroda dala tu práci a vše dokonale vyspárovala. Vysoké skály tak působí zcela hladkým dojmem bez výraznějších výčnělků.

Za nimi následuje u silničního mostu šikmý jez bez obtíží splavný. Řeka se dostává na druhou stranu údolí opět se strmým srázem a již menšími skalami.

Je zde jeden zátaras, který lze přešoupnout vpravo a brzo přijíždím ke dvojmostí Na Mýtě. Pod druhým mostem je krásná peřej, což je asi nejtěžší místo na trase. Blbnutí s přejezdy překáží vrba, která svými větvemi zasahuje do toku.

Následuje vzdutí jezu. Když ho přepádlovávám, najednou se vedle mě vynoří kormorán. Musel být pod vodou dlouhou dobu, vůbec jsem si ho nevšiml. Vystřelí jako šíp nad hladinu, roztáhne křídla a je fuč. Takto si představuji moderní střelu voda – vzduch. Jez se dá skočit nebo případně přenést. Je tam váleček, ale šikmá deska umožňuje bufnout naplocho a přejet ho. Charakter toku se nemění, stále jsou k vidění prudké lesnaté stráně s občasnými skalami.

Další zajímavé místo je pod lávkou, přes kterou vede pěší turistická cesta. Je zde jízek se šikmým proudem, kde se v levé části tvoří menší váleček. Jízdou vpravo se dá objet. Co ale nejde objet či přejet, je následující jez. Vysoký snad skoro 3 m a na takto malém toku působí jako přehrada. Přes stavidla i při současném zvýšeném průtoku nic neteče, musí se přenést po břehu.

Pod ním se začíná údolí otevírat, přesto spád i proud je stále velmi pěkný. Poslední již téměř rozvalený jízek je u fabriky vpravo, kdy ho splouvám při levém kraji. Za chvíli pak dojíždím k zastávce Žabokrky, kde při vystupování udělám výstavního břehuláka. Maskuji to tím, že si potřebuji umýt loď před víkendovými eskymáky v bazénu.

Časově je úsek z Velkých Petrovic do Žabobrk něco přes hodinu, ale když pojedete už z České Metuje, pak počítejte s minimálně 2 hodinami krásné plavby v délce 13 km. Obtížnost je do WW I, jedno místo pod mostem trochu zábavnější. Spluto za stavu na vodočtu v Maršově 66 cm, 3.67 m³/s, což byl velmi pěkný stav bez jakéhokoli drhnutí.

Petr