Pestrobarevný podzim do Klášterce a sinicová kaše na Nechranicích

Druhý den začal příslibem. Hned o deváté krátkou peřejí s brankami a na rovinkách delším slalomem mezi žulovými obry. Sice mě záhy zkropila intenzivní přeháňka, ale od Dubiny po Kyselku jsem v jednom kuse žasnul nad přemírou barev kolem parádních peřejí. Člověk si v následujících zatáčkách a zákrutách přes mlžné výhledy málem ani nevšiml, jak nenápadně třetihorní masiv odklonil řeku k severu. Doupovské hory geomorfologicky začínají sice už mostkem v Šemnici, první výrazné čedičové skály se objevují ale až daleko pod Radošovem. Ve více a hlouběji se zařezávajícím údolí se odehrávalo překrásné divadlo, scéna za scénou. Pro vodáky je to samozřejmě jedna dlouhá načepýřená radost už od Hubertusu. Asi nejhezčí partie horní Ohře.

Vyskočil jsem na břeh k balneologické pauze a s poděkováním Jindřichu Mattoni načepoval minerálku z Ottova pramene. Ještě pár let a naše děti se budou kochat i znovuobnovenými lázněmi. I když se ostatním budovám stále ještě propadají střechy a hroutí arkýře, tak dřevěný krov na ruině Mattoniho vily už svítí novotou a dává hmatatelnou naději na záchranu památkového komplexu.

A co tamní architektura nabízí nám, současníkům? Už v Radošově máme přeci k rozkošnictví ten třetí krytý most. Šindelovou střechu zdobí z každé strany pětice úzkých vikýřů a ve stěnách je třináct malých okýnek, prostřídaných nad dvojicí kamenných pilířů párem větších oken. Historie mostu sahá až do roku 1364, kdy se po Solné stezce od Řezna do Prahy chodilo přes Cheb a právě přes Radošov.

A dál? Za ošklivým jezem Radošov mě pokřtilo několik sporých kapek z Velichovské peřeje, čímž začala naprosto euforická pasáž. Měl jsem ohromné štěstí, že se už nad Velichovem začaly protrhávat mraky. V peřejích, které s odmlkami nad jezy Jakubov a Černýš končí vlastně až v Klášterci, jsem nevěděl, kam se dívat dřív. U Býčí louky jsem si s potěšením pískal, pod čedičovou žílou Boč se už zajíkal radostí a Perštejnské skály jsem míjel oněmělý úžasem.

Když jsem se otočil, tak ve zlatavé záři paprsků poletovalo ještě pár malých pošvatek a poslední imága drobných jepiček. Zasněně jsem vzpomínal na ty nejkrásnější momenty Redfordova filmu, Tudy teče řeka'. Jaký byl rozdíl mezi Montanou s Blackfoot River? Stačilo přimhouřit oči... žádný. A vám, co jste zrovínka byli jinde, napsal k tomu obrazu před 112 lety Karel Toman Starou alegorii podzimu:

Rozmarný zlatník, listy vytepal
ze zlata, bronzu, ze zamžené mědi,
je do trav rozhodil a větrům, dětem dal,
k hrám jejich zasněn hledí.

Při pohledu na karmínovou fasádu novogotického zámku v Klášterci jsem si povzdechl. Za vysokým jezem mě čekalo přes pět kilometrů voleje a delší přenáška Kadaňského stupně. Od Tümmelsteinu bylo takové vedro, že jsem musel jít do půli těla. Pak už jenom drcnout první kadaňský jez, v levé třetině je hezký jazyk, a pod hradem trefit skulinu do vodácké propusti. Druhý jez nebyl po roce stále dostavěn.

Pod vysokým viaduktem mi ohlédnutí na kostel Povýšení sv. Kříže připomnělo ubíhající čas. U limnigrafu Kadaň (10,4 m³/s) bylo přesně pět a přede mnou ještě Želina. Od ranního startu jsem pochyboval, že přehradu přepádluju ještě toho dne, ale bezvětří a jasná obloha mi vnukly naději. Vplul jsem odhodlaně do třetí pánve pod Krušnými horami, tedy do Mostecké.

Překonávaje vysoký jez gymnasticky po levé koze, pocítil jsem poprvé absenci koňadry. Mnohem víc mi ale chyběla voda pod jezem, protože většinu spolkla stejnojmenná elektrárna, která si trasu 1,8 km přes Želinský meandr krátí 180 m dlouhým tunelem^***. Následoval tudíž sekaný slalom mezi balvany. Slunce osvěcovalo už jen vršky skal, a když jsem dohnal vodu, zazářila severozápadní stráň posledního ostrého oblouku temně rudými odstíny. K mému překvapení jsem stále jel v krásných peřejích^****. Vyprázdněná nádrž odhalila obří shluky slávičky mnohotvárné. Kolem tušimické čerpací stanice obrůstaly schránky invazního mlže všechny kameny a skalky, dobře dva metry nad vodu.

Ale nic netrvá věčně, ani okouzlení rekordně nízkou hladinou. Ono pondělí 13. X. 2025 byla pouhých 262,95 m n. m.! Když jsem míjel do třetiny koryta zasahující náplav nejjemnějších usazenin, tzv. plunging point, tedy místo, kde obvykle unášené erozní a jiné částice ve stojaté vodě sedimentují, kolem lodě mi bublaly jak hrnec velké vývěry plynů. Obří ebulice metanu. Pádloval jsem v šeru ještě kus do míst, kde obvykle ostře zahýbám doleva na východ. Tam na mě ale koukal jen vysoký břeh, mizel kamsi k jihu. Nezbylo, než se vydat podél někdejší stráně a doufat, že nenarazím na ostrou skálu. Až po půl kilometru se dalo zabočit na širou pláň. V dáli jsem odtušil poloostrov u Vikletic a s vervou vyrazil do houstnoucí tmy na tříkilometrový traverz.

Doma před odjezdem jsem samozřejmě studoval předpověď větru, což je pro Nechranickou přehradu životně důležitá informace. Večer měl mírný severozápadní vítr postupně slábnout, ráno mělo vanout od severu. Na obrátce to v 18:45 vypadalo na skoro klidnou hladinu. Opřel jsem se do pádla a ukolíbán dlouhými vlnami ze zadního levoboku jsem za 40' narazil na mělčinu. Opatrně jsem obkroužil dosud nepoznané skalky vyčnívající nad hladinu a v bezpečné vzdálenosti od vypouštěcí věže zamířil do rohu k přehradní zdi. 1,5 km traverzu na závěr dne.

Na posledních patnácti metrech mi zjevně selhala navigace. Zabíral jsem pádlem a břeh se vůbec nepřibližoval. Mžouraje do tmy jsem chvilku pozoroval hladinu a v tom si uvědomil, že se vůbec nehýbe. Šplouchání vln o betonové dno bylo slyšet jenom z dvaceti metrové dálky vpravo. Přede mnou mrtvolné ticho. Počkal jsem, až po hrázi pojede kamion, abych v odlesku reflektorů viděl, do jaké šlamastyky jsem se to dostal. Sinice! Ale jak tlustá ta deka na návětrné straně byla! Zůstal jsem lapen jak ve velrybím tuku. Trvalo pár minut, než jsem se odtamtud vyhoupal.

„Ekologická" energie znamená smrt řeky

Až ráno za světla, pátraje po zdroji smradu kolem stanu, jsem zjistil, že mám od sinicového tajxlu zamatlanou loď i pádlo. Vyšel jsem zpátky na přehradu, abych to dílo zkázy vyfotil. Vítr se ale přes noc pootočil a sinicovou kaši rozfoukal. Na břehu zůstal jen půlmetrový sliznatý pruh zelené břečky (sinice rodu Microcystis) a kolem se válející desítky chcíplých ryb, některé už vysušené. Ptal jsem se rybáře, ale nikoho už to netrápí. Normálka. Zvykli jsme si. Vrátil jsem se dolů pro loď a vyrazil na další štaci.

Těšil jsem se na ledovou koupel v čiré vodě z hypolimnia, ale přehrada už byla díky podzimnímu chladu promíchaná, a tak vytékala voda teplá, ale také znatelně zakalená sinicemi jako pod Skalkou. Třepotavé trsy hvězdošů byly přímo poseté kuklami muchniček. To bude, panečku, na jaře úroda!

U limnigrafu Stranná teklo pouhých 11,3 m³/s, o dva kubíky méně než v Klášterci. V širokém korytě tak bylo nutno bedlivě hlídat proudnici mezi koberci lakušníků, tu a tam protkanými trsy stolístků. Zeleň zpestřil rdest kadeřavý nahusto rostoucí pod Číňovským mlýnem. To byl také jediný sjízdný, protože provalený, jez. Kéž by jich časem jenom přibývalo. Zatímco pod přehradou se ještě couraly cáry mlhy, pod jezem se kolem mne ledabyle krmily labutě. Dopolední slunko začínalo hřát, nad vlnícími se lakušníky, letos posledními v květu, jsem se zasnil. Ještě jednou jsem se otočil do záře slunce a uviděl nad vlnami hejna droboučkých pakomárů, malé pošvatky a muškařící rybáře. Ticho vůkol. Přivřel jsem oči a byl zase v křišťálových proudech panenské Montany.

Nad Stroupečí přišlo vystřízlivění. Zahlédl jsem cosi světlého za kamenem uprostřed řeky a v domnění, že je to nějaké flaška do popelnice, tam zamířil. Nenechám přeci v ráji svinčík. Jakmile jsem se natáhl pro záběr do vracáku, vyplavalo na hladinu dlouhé tělo. Krásný úhoř. Stříbřitý. Ano, jsou chvíle, kdy chce člověk z řeky utéct, zavřít se do komory a nechat všechno plavat.

Ota Pavel (1930-1973) k tomu před více než půlstoletím v povídce Velký vodní tulák napsal: „A pak se vydají zas na několikatisícikilometrovou pouť do Sargasového moře.... Narodili se tam a tak se tam chtějí pomilovat a zemřít. Plují tak zběsile, že v jejich čas není nic pro ně překážkou. I pro ně jsou ale některé nepřekonatelné. A oni jdou jak slepí. Jsou chytří, a přesto se dostanou hnáni proudem do turbin a zahynou rozkrájeni popravčím kolem." A kamže jsme se za ta dlouhá desetiletí blahobytného pokroku posunuli? Od osmdesátých let klesla evropská populace úhoře říčního na JEDNO PROCENTO! Slovy: 1%. Rozhodující příčinou je tzv. čistá neboli obnovitelná energie, čili turbíny vodních elektráren. Při pitvě mrtvého úhoře jsem zjistil, že měl zlomenou páteř v oblasti prsních ploutví, právě pod tou rýhou v kůži.

Otevírá se mi kudla v kapse, když pomyslím, že někteří zlotřilci vymysleli ještě debilnější pojem: „ekologická“ energie. Za prznění jazyka by asi taky zasloužili ránu lopatkou a stačila by zahradní. Třeba by se jim rozsvítilo. Ekologicky samozřejmě!

Dál jsem pokračoval na autopilota. V Žatci jsem chvilku zvažoval, že tam skončím, ale bylo teprv po poledni a mně se mezi lidi najednou nějak nechtělo. Mezi chmelnicemi se zatáhlo a občas mrholilo. Jakoby se i to nebe nade mnou chtělo vyplakat. Taková krásná řeka by to mohla být. Od moře až k pramenům. Do Loun jsem se doloudal se soumrakem a další plavbu Dolnooharskou tabulí už vzdal. Zabalil jsem loď a vydal se do tmy na autobus.

Dan

pozn.: ^*** Nevěděl jsem, že jde o tak staré dílo. Samotná MVE Želina byla dostavěna už r. 1908, ale sloužila jen do r. 1925, kdy ji nahradila výkonnější MVE Lomazice. Tu napájel 7 km dlouhý kanál běžící podél levého břehu, od ústí tunelu až po dnes zatopený Vodní mlýn, kde se odkláněl přes šíji do Lomazic. Z kanálu dodnes funguje 3 km dlouhý úsek přivádějící vodu k čerpací stanici elektrárny Tušimice. A MVE Lomazice? Z ni dneska známe už jen horní část, protože dolní budova byla po r. 1965 zatopena Nechranickou přehradou. Když je ale hodně zakleslá hladina... nicméně před jízdou jsem neměl tušení ani o kanálu, ani o lomazické elektrárně, natož o aktuálním stavu hladiny. Hlavou mi pak chvilku běžela představa, že jsem mohl být po šedesáti letech první, kdo zažil „největší peřeje na Ohři, za malé vody těžce sjízdné, za velké vody nebezpečné," jak uvádí ve staré kilometráži Teklý (1947). Podle jeho údajů má koruna jezu Vodní mlýn uvedenu nadmořskou výšku 250,70 m. Údaj musí být po převodu na, Balt po vyrovnání sice ponížen o 40 cm, ale ani to by na odhalení děsivých vin nestačilo. Tak si na představu podle dalšího amerického biáku, Divoká řeka, kde tak pěkně kormidluje Meryl Streepová, budu muset nechat zajít chuť.

^****Poslední zčeřené vlny jsem projel někde tady (50.3714953N, 13.3120225E), ale ještě pod hradištěm Hradec u Kadaně byl proud dobře citelný.