Byli jednou dva vodáci. Jeden byl novoortodoxní (rozuměj, hodný), který dodržoval všechna pravidla chování na vodě, a druhý byl týpek (tuším z té druhé lodě na videu). Oba dva se šťastně utopili a byli odexpedováni na místo svého určení, které si vysloužili.
Ten hodný byl v nebi, ale řeky tam byly samý volej a v hospodě (pouze nealko) hrála místo countrykapely neustále filharmonie Brahmse. I zažádal si od Melounka vopušťák a navštívil toho neřestného kamaráda v pekle.
A co nevidí? Kolem spousta řek mezi dvě a tři, prostě pro každého (další popis pekla viz Zdeněk Šmíd, Proč bychom se netopili, str.76n). A mezi tím blahem taky loděnice se všemi typy kanoí a kajaků, které kdy byly postaveny.
I říká ten hodný: "Já poslouchal celý život starší, tunel na Ploučnici jezdil střízlivý a rovně, a ani jsem si v něm nezařval, a teď v nebi umírám podruhé nudou. A ty jsi dělal ostudu v natůru i na videu a máš se zde takhle. Copak toto je nějaké peklo?"
I vymínil si, že si půjde do toho blaha zajezdit. Netrvalo dlouho a vrátil se:
"Proboha (pročerta), vždyť to pádlo je gumové? Ohýbá se to na všechny strany jako stéblo trávy".
A říká ten z toho videa:
"No vidíš, a to je to peklo."
Čímž jsem napsal kulhající variantu jednoho peprného vtipu a popřel moje původní líčení vodáckého pekla. Nevím, která jeho verze je horší.
Inu, život je pestrej a barevnej
.