Moji vodáckou babičku a dědu jsme opustili v minulém díle článku v červnu 1933. Hned prvního července ale vyrazili na další vodáckou výpravu. Tentokrát to bylo pro ně něco netradičního, ale taky úsek, který si dneska celý nesplujete. Jejich cesta vedla s kamarády vlakem do Dolních Kralovic, což bývalo nádraží blízko toku Želivky, dneska zatopené přehradou Švihov. Odtud pak pluli po Želivce, Sázavě a Vltavě do Prahy, kam dorazili 7. července 1933. Podívejte se na pár fotek z této plavby.
Reklama
Na Želivce v červenci 1933
Táboření u Želivky 1933
Dvě kánoe na dolní Želivce či Sázavě červenec 1933
Pádla bývala dřevěná a jak je vidět na následujícím snímku, jejich majitelé si je i různě zdobili. Obrana před letním vedrem zůstává dodnes obdobná a voleje na střední Sázavě dlouhé a úmorné.
Vedro na vodě v červenci 1933
Děda a babička na plavbě po Sázavě v červenci 1933
V polovině července 1933 pak moji mladí prarodiče vyrazili na tehdy oblíbenou trasu České Budějovice – Praha, pár fotek z té výpravy přikládám.
Babička na trase Budějice – Praha v červenci 1933
Voroplavba na Vltavě 1933
Cestou přenášeli retardérovou propust jezu Nový mlýn. Tehdy byla jako nová, vždyť stavba elektrárny se zvýšením jezu byla dokončena v roce 1929.
Retardérka jezu Nový mlýn v červenci 1933
Z pozdějšího splouvání této retardérové propusti najdete ještě jednu fotku zde. Pro srovnání uvádím níže i snímek z listopadu 2020, protože se tento jez na zimu 2019/2020 relativně málo poškozený vynořil z vod přehradní nádrže Orlík. Aktuální stav propusti je patrný z následující fotky.
Retardérová propust Nový mlýn v listopadu 2019
Babička si pořídila psa jménem Rolf. V srpnu 1933 si moji prarodiče dali další oblíbenou trasu po své zamilované Vltavě, konkrétně úsek Červená – Praha. Tu splouvali i s mým pradědečkem a s tímto psíkem. Pár momentek z uvedené plavby následuje.
Z Červené po Vltavě v srpnu 1933 i se psem
Psík si užívá plavby po Vltavě 1933
Vodáci míjejí kostel Svatého Štěpána v Těchnici (Těchníči) srpen 1933
Splouvání střední Vltavy mělo některé charakteristické záchytné body, jedním z nich byl i kostel Svatého Štěpána v Těchnici (babička psala Těchníč). Zbytky kostela dnes leží asi 40 metrů pod hladinou a jsou cílem potápěčů.
Můj dědeček a pradědeček spolu splouvají Vltavu v srpnu 1933
Pejsek následoval babičku i na dalších výpravách, na přiložené fotce jsou zachyceni na Vltavě u Žďákova v září 1933.
Babička a psík na Vltavě u Žďákova v září 1933
Babička a skalisko na Vltavě na podzim 1933
Jak je patrné i z předchozí fotky, na dnes zatopené části Vltavy se vyskytovala opuštěná skaliska, ostrůvky a balvany. Počet a velikost balvanů nad hladinou samozřejmě odpovídal aktuálnímu průtoku. Ta pro plavbu významnější skaliska měla i svá, většinou poměrně jednoduchá, jména. Například romantický skalnatý ostrůvek pod Županovicemi nazývali plavci a voraři familiárním názvem „Svině“.
Psík, babička, pradědeček a kánoe v říjnu 1933 na Vltavě u Měchenic
Vodáckou sezónu 1933 zakončili děda a babička i s pejskem tradičně na Vltavě nad Prahou. Předchozí snímek je z okolí Měchenic z října 1933. Mimochodem, fascinuje mě ta nadčasová píseň od Mládka: „Když je v Praze abnormální hic, jezdim k vodě až do Měchenic…“, která se hodí i pro rok 1933. Na Vltavě v okolí Měchenic se dnes rozprostírají voleje vodní nádrže Vrané.
Konec čtvrté části série
Ahoj Eki