Napsat o řece že je nudná, bych se bez uvozovek neodvážil. Jak může být nudné něco, co je přírodní? Copak je příroda a řeka televize, aby nás bavila a zaháněla naši nudu? To je projev lidské sebestřednosti – řeko, bav mě! Vzrušuj mě svými peřejemi! Fascinuj mě vodopády, děs mě v sifónech soutěsek! Hledám svou zábavu – rychlou, adrenalinovou, schematickou, seriálovou. Hop, nebo trop – dobrý název a smutný a úděsně pravdivý obsah. A takhle, při hledání své zábavy, vyzobáváme třešničky z přírodního dortu.

Nic proti tomuhle konání – je to dobrý začátek, lepší než sedět doma u té televize – ale přírodní „nudu“ do toho netahejme. Nazýváme-li přírodu krásnou, strhující, fascinující, nebo naopak nudnou, nezajímavou a fádní, nemluvíme o přírodě, ale o sobě. Hodnotíme přírodu z našeho hlediska „použití“ a z hlediska svých estetických představ. Jinak bude stejnou řeku hodnotit vodák, jinak biolog, rybář, pejskař na břehu, nebo vodohospodář. „Nudná řeka“ je tedy velmi subjektivní a špatné hodnocení úseku, který mě neoslovil, kde jsem se já „nudil“, nebo už jsem třeba byl utahaný, a těšil se na konec, který stále nepřicházel. Nebo bylo horko a nekonečná záplava netýkavek omámila svou vůní mě i komáry, nebo nemám rád topolové aleje, nebo tisíc jiných, čistě subjektivních důvodů. Ba ne, příroda nemůže být objektivně nudná, protože je jednoduše přirozená. I tam, kde se člověk řece odvděčuje vězením navigací, kaskádou přehrad, betonovým napřímeným korytem, špínou a chemikáliemi, všude dělá řeka a celá příroda co může, aby to napravila. Rákos vyrostlý v mezeře mezi kameny navigací je k pláči dojemný, vymletá díra ve zdi je plná žabince a naděje, pěna pod vykotlanými zuby jezu je ze zubní pasty samo-čistotné řeky. Netýkavky a topinambury jsou úzkostnou bitevní frontou souboje ekosystémů, náplav a písčina je bonanzou říčních pokladů. Kde je jaká nuda? Je v řece, nebo v lidech, kteří jí nerozumí?

I tak tedy není ani finále řeky Jizery vůbec nudné. Ale není ani divokou vodou. Voda naposled zahučí na jezu v Otradovicích, naposled pročeše své vlasy v kořenech starých dubin kolem Káraného, pročistí poslední litry v safírových a achátových pískách, a pak se už pomalu chystá na svoji svatbu s Labem. Chystá se opravdu pomalu – zbrkle nespěchá, nežene se do ženění, má už hodně za sebou. Je opatrná a plná zkušeností. A tak i vodáci, uondaní z dlouhého plutí, musí dlouho vyhlížet a zasloužit si tohle říční finále. Už je můžou pálit záda, bolet ruce a zadek, může je trápit hlad a zpoždění, ale trpělivost je na místě. Peřeje už od řeky nedostanou. Ale ti trpěliví a chápající dostanou od řeky něco cennějšího – pozvánku na slavnost. Pokud se nám tohoto pozvání dostává, měli bychom si ho vážit daleko víc, než pohoupání na mladé a neposedné vodě. Řeka už nepotřebuje nic dokazovat ani sobě, ani lidem. Voda je tu rozvážná, zná už člověčí jezy a navigace, každý litr si prošel svojí turbínou, ušpinil se a zase očistil. Řeka si vychutnává tyhle chvíle, kdy má splněno. Je to jako při dlouhé cestě domů, kdy před posledním kopcem už máte jistotu, že to dobře dopadne. Voda oslavuje tiše, hlavně sama pro sebe. Dostává se ke svému dlouho očekávanému cíli, neodpařila se, nebyla vypita ani odčerpána, neztratila se v podzemí ani v mokřadech.

Řeka spěje ke svému spojení, od kterého se už o ní postará starší, větší a silnější Labe. Možná by si ráda ještě radostí poskočila, ale to už není v jejích možnostech. Ale raduje se a triumfuje i bez poskakování a natřásání. I když to tak nevypadá, jednolitá řeka je plná různých vod. Tuhle ten poslední proud pod mostem v Káraném je určitě tou vzpurnou vodou z okolí Ostrova hrůzy, tahle zátoka je plná vody z Kamenice a točí se vzpomínkou na Tobogán, u břehu ševelí ukecaná voda mumlavská, támhle jsou vlny spřadené z mnoha barev Mohelky a desítky dalších toků. Desítky vod, desítky příběhů, vzpomínek a osudů. Voda je kapalina, která nese informace ve svých molekulách, a napájí s nimi celý živý svět, který je může v sobě vnímat. A tak i na tomhle klidném voleji si můžete užít všechny peřeje, které leží daleko proti proudu, můžete cítit napětí, úctu, strach, štěstí, vítězství, prohry, trpělivost, malichernost i velkomyslnost, obrovskou vůli po životě, nezlomnost, nezničitelnost, vůli k obětem, odvahu, přátelství a lásku.

Takové jsou soutoky – plné tichého triumfu úspěšných vod na konci dlouhých putování, které mnohé vody nedokončí. A ten jizerský soutok má hodně co vyprávět, a dělá to hodně nahlas. Člověku tady stačí jen sedět a poslouchat. Vždycky se mi zježí srst, když sem přijdu. Tady, kde uši slyší jen ticho a ptačí řečičkování, slyší srdce příběhy z celého jizerského povodí docela srozumitelně. Příběhy, které opravdu nejsou ani nudné, ani průměrné.

Hezký nový rok 2009,

Šakal