Je pro mě zajímavé srovnávat vývoj, co se na kánoi jezdilo kdysi a co se splouvá dneska. Třeba u krásné řeky Otavy mám dokladováno, že moji praprarodiče i prarodiče splouvali pouze dolní úsek z Písku. Chápu, že pro start z Čeňkovy pily nebyly tehdejší dřevěné lodě vhodné a navíc tam nevede železnice. Ale proč ne třeba ze Sušice, oblíbeného nástupního místa vodáků v posledních minimálně padesáti letech? Roli mohl sehrát stabilnější a vyšší průtok, romantické skalnaté údolí a dobrá návaznost na tehdy mimořádně oblíbenou střední Vltavu.
Reklama
Otava z Písku v květnu 1942
Počátkem května roku 1942 se můj vodácký děda s babičkou vydali na plavbu po Otavě a Vltavě. Oblíbený začátek plavby měli z Písku, jak se můžete dočíst třeba zde.
O jejich výpravě si můžeme udělat představu i z tehdejší kilometráže.
Kilometráž Otavy (Teklý, 1947)
Od posledního jezu v Písku to bylo k ústí do Vltavy přes 24 kilometrů. Po pěti kilometrech plavby čekala vodáky sada čtyř jezů nedaleko za sebou.
Děda přenáší bagáž přes jez v květnu 1942
Tehdejší dřevěné kánoe byly na náraz do kamene dosti choulostivější než dnešní plastovky nebo nafukovačky. Jezy se proto splouvaly převážně v singlu bez bagáže, kterou bylo potřeba okolo jezu dopravit po břehu.
Babička s loďáky pod jezem 1942
Posledním jezem v této části byl známý Smetiprach s velkým mlýnem na levém břehu.
Jez s rašící vrbou, květen 1942
Po dalším dva a půl kilometru plavby následoval jez Jistec s krásnou kamennou propustí na pravé straně, kterou si děda s chutí splul.
Děda splouvá šlajsnu jezu Jistec v květnu 1942
Jistec byl předposledním jezem na Otavě. Pod ním následovala poměrně opuštěná romantická krajina. O kus dál ústila do Otavy říčka Lomnice, kterou si děda občas splouval s přítokem Skalicí (říkalo se jim „říčky“), když bylo dost vody a taky chuť vytáhnout loď vzhůru proti proudu.
Pokud bylo vodákům na začátku května chladno a chtěli si něco ukuchtit, stačilo přistát a na břehu rozdělat ohýnek.
Vaření na břehu Otavy 1942
Případně při příznivých podmínkách po pádlování odpočívat na jarním slunci na břehu.
Odpočinek na břehu dolní Otavy v květnu 1942
Nocovalo se ve stanu na plácku u řeky.
Táboření u dolní Otavy v květnu 1942
Pod ústím Lomnice se nacházely dobrodružné Anenské proudy pojmenované po kostelíku svaté Anny, který tam stojí na kopci dodnes.
Kostelík Svaté Anny nad Otavou v srpnu 2022
Stará peřejnatá Otava se tu aktuálně, i při největším snížení hladiny, skrývá pod klidnou hladinou nádrže Orlík. Pokud vás zajímá, jak to bylo kdysi, tak se můžete podívat na předposlední fotku článku zde.
Dlažba bývalé cesty k Otavě od Svaté Anny ke Štědronínu v srpnu 2022
Poslední jez na Otavě ležel u hradu Zvíkov. Jeho vorová propust byla pro vodáky většinou dobře sjízdná ovšem za vyššího průtoku s mohutnějšími vlnami.
Jez u Zvíkova v květnu 1942
Ještě starší vodáckou fotku zvíkovského jezu najdete třeba zde. Pod Zvíkovem pak plavba po Otavě končila soutokem s Vltavou. Kdo si myslí, že další cesta vodáků mohla pokračovat jen dolů po Vltavě, bude možná překvapen.
Vltava ze Zvíkova do Červené
Děda s babičkou se tehdy rozhodli ukončit svůj výlet na nejbližší železniční stanici. Tou bylo nádraží v Červené nad Vltavou, jak uvádí i tehdejší kilometráž.
Kilometráž střední Vltavy (Teklý, 1947)
Na tom by nebylo až tak nic pikantního, pokud by se daná železniční stanice nenacházela víc než 10 kilometrů proti proudu. Dneska se ten úsek dá celkem pohodlně vypádlovat po voleji nádrže Orlík. Ale co tehdy? Vždyť na Vltavě v daném úseku ležely, mimo jiné, peřejnaté Červenské proudy!
Děda koníčkuje Vltavu od Zvíkova do Červené v květnu 1942
Odpovědí byla tehdy velmi běžná vodácká technika zvaná koníčkování. Vodák táhl plovoucí loď na šňůře kilometry proti proudu, aby se někam dostal, případně aby si daný úsek pak mohl splout. Nezbytností pro použití této techniky byla stezka po břehu řeky.
Dobytčata na navigaci Vltavy v květnu 1942
Ale ani cesta po navigaci na břehu nebyla často bez překvapení, jak ukazuje předchozí obrázek. Nepříjemnosti koníčkování po postupně zarůstající stezce v zájmovém úseku líčí z pozdějších let pamětník zde.
Koníčkování
Popisovanému tažení kánoe proti proudu dali název koně, kteří v první půli minulého století a dříve tahali nákladní lodě proti proudu větších řek. Břehy proto byly upraveny navigací, na které byly umístěny potahové stezky. Toho využívali i tehdejší vodáci. Fotku koníčkujících vodáků najdete třeba zde.
Koníčkování po vltavské navigaci (z knihy L. Sitenský: Na řeku…, 1957)
Koníčkovali se lépe lodě, které měly kýl. Například Vratislav Teklý popisuje koníčkování v kánoistické příručce Vodní turistika (1955): Na regulovaných řekách, kde břehy nejsou porostlé stromovím, a po břehu vede stezka, táhneme loď proti proudu na šňůře….. koníčkujeme zpravidla na šňůře uvázané jedním koncem na přídi a druhým na zádi lodi. Zkracováním a prodlužováním šňůry řídíme loď. Zkrátíme-li zadní šňůru, jde loď dále od břehu, ale tažení je těžší, protože loď stojí šikměji proti proudu, který se do ní více opírá. V proudu musíme být se zkracováním zadní šňůry velmi opatrní, neboť loď by se nám mohla zaříznout, naklonit a bokem nabrat vodu. Stane-li se nám to, musíme co nejrychleji povolit provazy…
Koníčkování podle Teklého (Vodní turistika, 1955)
Také Jeronym Řepa se v příručce „S pádlem na vodu“ z roku 1957 věnuje technice koníčkování.
Koníčkování podle Dr. Řepy: S pádlem na vodu, 1957 (str. 72)
V dalším textu Řepa objasňuje, jak při koníčkování překonávat třeba v jeho době stále častější keře na břehu.
Koníčkování podle Dr. Řepy: S pádlem na vodu, 1957 (str. 73)
Doklad, že koníčkování nebylo nějakou chvilkovou zálibou, najdeme třeba zde, kde je dokumentováno, že jen za rok 1931 si vodáci v klubu KTV (dnešní Kotva Braník) zapsali 9236 kilometrů zdolaných tímto způsobem. Nejvíce kilometrů vykoníčkoval vodák Axamit, který měl na kontě 700 koníčkovaných kilometrů, druhý na pásce zvládl 675 kilometrů za rok… Z Prahy se tehdy koníčkovalo běžně nejen k Davli, ale dokonce i na oblíbené tábořiště Sejce u ústí Mastníku.
Na rozdíl od těchto suchých čísel mě úplně odrovnalo povídání o výpravě mých rodičů. Okolo roku 1959 koníčkovali Vltavu ze Zlákovic (stavba přehrady Orlík) ke Zvíkovu. Často museli vstoupit do řeky, protože navigace obrůstala stromovím. Dále koníčkovali do Otavy, která ale byla rozvodněná, tak se dostali jen do Anenských proudů. Po splutí ke Zvíkovu koníčkovali dál proti proudu Vltavy. V Červenských proudech je zradila plastová, délkově nestabilní, koňadra. Kánoe se v peřeji dostala do polohy napříč řekou, i s celou bagáží se převrátila, koňadra navíc oba strhla do vody. Celí mokří sehnali od kolemjdoucího alespoň suché sirky a hřáli se u ohníčku. Maminka odjela vlakem z Červené, táta kánoi koníčkoval až do Týna. Podle výše uvedené kilometráže celá výprava zahrnovala přes 60 km proti proudu Vltavy a pár kiláků proti proudu Otavy. Dokážete to někdo pochopit?
Závěr
Koňmi nevyužívané navigace našich řek postupně zarostly a tak i návody na koníčkování se z vodáckých příruček postupně vytratily. A už ani nejzarputilejší pamětníci svoje lodě nekoníčkují kilometry proti proudu.
Koníčkování (převzato z knížky V.Teklý „Vodní turistika“, vydané 1955)
Zato si můžete zkoníčkovat na koňadře nejrůznější jezy a stupně, což taky občas není k zahození. Anebo, co takhle uspořádat na vhodném místě závody v tomhle tradičním vodáckém sportu?
Ahoj Eki