Abychom si nejprve ujasnili názvy, které to vody se tento článek týká. Tabule lemující údolí, kde naše říčka teče, píšou o Údolí Bílého potoka, ale žádný Bílý potok zde neteče. Pokud teče, je kalně hnědý a svými parametry z kategorie potoků vybočuje. Když neteče, což je po většinu roku, vytváří v podstatě jen soustavu louží, ve kterých snadno dohlédnete na dno.

Dávní vodáčtí rekové, kteří jezdili tyto říčky (ano dřív bývalo té vody víc a to i za komunistů) pro naši říčku vybrali název Bítýška, pod kterým je uveden i ve starších kilometrážích. Což my v kraji žijící zkracujeme v hovoru na Bitýšku, neboť je to libozvučnější a také si to přejí řidiči autobusové linky 303, neboť než by se všichni cestující do Veverské Bííítýšky vyslovili, kam chtějí jet, nabral by autobus zpoždění, které by nikdy nedohnal. A my vodáci, kdybychom měli zachovávat to dlouhé Íííí, tak by nám v Bítýšce všechna voda odtekla.

Vodácký lid nezlobil a byl hodný a tak na něj Pán Bůh seslal déšť. A vodácký lid vyhnal ze svých arch pavouky a podobnou sběř a vyrazil na řeky, které náhle tekly všude. V neděli se udělalo i hezky a něha v duši nasměrovala mé kroky k zastávce výše uvedeného autobusu, a pak se singlem od Kutlíků na růdlíčku dva a půl kilometru pěšky z Maršova do údolí Bílého potoka. Tedy Bítýšky. Bitýšky! aby voda neodtekla. Hospůdka ve Šmelcovně snad nezavírá a říčka teče tak hojně a prudce, jako když kouzelník rozevře kytici růží. Pivečko, rozhovor s partou cyklistů, vodácký striptýz před hospodou a singlík, který se nedočkavostí nafukuje rychleji, než stačím pumpovat.

Abych se přiznal, uvažoval jsem, mám-li jet sám. Sice jsem to jel kdysi dávno se Sávou na pálavě, ale z celé plavby si vzpomínám je to, jak jsme se snažili neproříznout loď o led při březích, pak nějaké meandry s tak-tak vytočenou lodí no a hlavně, jak jsme každý na své straně skákali po pás do ledové vody, když se před námi náhle vynořil nízký můstek. Taky se mi vybavil kamarád Tulák, který na zahrádce před hospodou rozhalil košili a ukazoval krvavé strupy na hrudi při vyprávění, jak jel v singlu Bítýšku a při potřebě zastavit před překážkami v nouzi objímal stromy na břehu. Tedy nic moc povzbuzujícího. Ale když jsem to splul tehdy, spluji to zas. No a že o mě bude mít manželka jeden den strach, to jí neuškodí. Takže sedám na vodu.

Jak píšou kilometráže, „Bítýška je malý tok vinoucí se pěkným zalesněným údolím s malým spádem. Přesto se občas objevují peřeje. Je to tok vodácky nenáročný, v pěkné krajině.“ No, nevím… 9 a půl metru na kilometr není zas až tak malý spád, zvlášť když se korytem žene velká voda. Říčka poměrně často ostře meandruje a břehy jsou hustě osázené stromy, takže za zatáčku nebývá vidět. Peřeje byť i malé jsou téměř pořád a co čeká za zatáčkou bývá záhada. Nebo spíš sázka do loterie, kde prohrou jsou nervy anebo koupačka. Tvar koryta skýtá málo vracáků a pomalejší vody a umění rychle přistát je podmínkou výbavy na tuto řeku. A pokud přenášíte (a přenášel jsem často), ne všude ve velkém proudu najdete vhodné místo také k nastoupení. A je to opravdu velmi rychlé. Heslo plavby - furt ve střehu!

Krajina je opravdu nádherná, v lokalitě se nekácelo a nenašel jsem ani stopy po bobrech. Je třeba číst nejen řeku, ale i krajinu. Někdy řeka teče do vysoké skály, na které vidíte popadané stromy, které se neudržely kořeny. Můžete se těšit, že některé docela určitě našly svůj cíl i v řece. Sem tam na břehu vykoukne střecha nějaké chatky. Pořád mají spíš charakter samoty, ale úhrnem je jich docela dost. Většinou k nim vede lávka nebo můstek (nejlépe za zatáčkou) a ne každý se dá podjet. Břehy v takových místech jsou někdy lemované kamennými zídkami, do kterých se v touze po přistání budou vaše nehty zatínat nejspíš marně. Bítýška umí být i škodolibá, ne-li zákeřná. Pod Šmelcovnou jsem zažil i lano nad vodou ve výši hrdla (jak jinak) a na jednom místě mě říčka málem dostala – je to vidět na fotce z těch míst. Štrádoval jsem si to doprava do volné vody a neviděl šikmou kládu schovanou za hromadou naplaveného dřeva. Naštěstí jsem stihl otočit loď a s pomocí zátarasu se dostal na břeh. Vzduchem létaly názvy lehkých dívek, no ale to k takovým situacím patří…

Co se obtížnosti dotejče, potvrzuji klasifikaci z kilometráže WW II. Pochopitelně ne po celém toku, jen místy, jinde je to parádní rychlé svezení bez překážek. Jsou zde však ostré meandry s překvapeními, které protáhnou vaše ramena a procvičí rychlost rozhodování. Peřejky se taky občas mění v peřeje a je třeba hlídat větší kameny před sebou. Poslední zhruba tři kilometry se charakter Bítýšky mění – ubude meandrů a tok se napřímí. Před začátkem Veverské Bítýšky jsou dva jezy, které by se asi za dnešního stavu daly sklouznout, ale jen na vypůjčené lodi a s úrazovou pojistkou. Za posledním jezem se říčka naposled zatočí a běží rovně v regulovaném řečišti ke svému ústí do Svratky. Kamenné břehy jsou šikmé a dost špatně se zde přistává. Snad každých 50 metrů je stupínek tvořící neškodný hřeben či váleček, tedy až na ten poslední pod lávkou, jehož vývar by pro nějakého loudala mohl být i škodný…

Tento článek píšu asi za čtyři hodiny po splutí. Přemýšlím, co jsem si z Bítýšky odnesl. Docela určitě únavu a rozlámané tělo pořezané od větví – těch meandrů, přenašeček a tahání lodě na břeh a po břehu bylo docela dost. Ale i pěkné svezení na rychlé technické vodě, kontakt s krásnou přírodou a uspokojení, že jsem to dal a že to nebylo zadarmo, protože na Bítýšce musíte být, jak říkal Franta Kocourek, furt ve střehu. A když to dokážete, odejdete spokojeni a budete mít tuto říčku rádi.

Tak jako já. A příště zas.

Napsal a všechno nafotil

Vladimír Hejtmánek