Raft.cz

Tisk z adresy http://www.rieky.sk/Clanek-Jak-jsem-se-stal-wodakem.aspx?ID_clanku=1080

Jak jsem se stal wodákem

napísané dňa: 25.1.2010 | popisované rieky: Lomnice

Tak tedy, jak začít, no…. Ve druháku na vysoké škole jsem se přihlásil v rámci tělocviku na kanoistiku a to jen z toho důvodu, že všechno ostatní už bylo obsazené. Hodina probíhala v bazénu, což pro mě až do první hodiny bylo naprosto nepochopitelné. Nicméně musím říct, že zpětně jsem své volby nelitoval, naopak. Během několika prvních hodin jsem se naučil eskymáka a příští semestr už pro mě kanoistika byla jasná volba. Dokonce jsem se přihlásil na (pro mě nepovinný!) kurz na Salze pořádaný naší školou. Ten k mému zklamání probíhal na nafukovacích barakách, ale i tak sem poprvé zakusil trochu jinou vodu, než doposud.

Reklama

Pozor! Ani poté se ze mě wodák nestal, naopak jsem byl skoro větší vodák než předtím. Tedy zkušený říční vlk protřelý přibližně deseti sjezdy Vltavy (je mi 22), kde jsem se cvakl naposled asi v deseti letech. Prostě mistr světa, pán řeky, hovado (v naší partě je označení hovado důkazem opravdu velkého uznání), frajer libovej …. no a podobně. Obtížnost řeky jsem posuzoval spíše podle počtu piv a o své necvaknutelnosti jsem byl smrtelně přesvědčen. Rychlé naučení eskymáka a hladké splutí Salzy mě v tom pochopitelně jen utvrdily. Jak už tomu tak bývá, probuzení bylo studené. Odehrálo se na Lomnici jednoho krásného březnového rána.

Ale to jsem trochu předběhl. Následující rok si můj kamarád koupil plastový kajak a začal mě přemlouvat právě na Lomnici. Ač jsem takovej ten domácí typ, kývnul jsem. Vzhledem k tomu, že přemluvil ještě jednu naší kamarádku, což je mimochodem taky pěkný hovado, byla volba plavidla poměrně jasná – stará zavřená laminátová deblovka. Měli jsme trochu problém se šprickama, protože byla jen jedna, tak sem měl kolem pasu modrý igelitový pytel na odpadky přitáhlý gumicukem. Řešení to pochopitelně bylo na …, ale takovýho mistra světa, jako jsem já (sjel sem přeci Salzu), to moc nerozhodilo.

Nástupní místo u Mireče
Nástupní místo u Mireče

A už konečně stojíme na břehu řeky Lomnice kdesi u Mireče, od pusy nám jde kouř, je něco nad nulou a my se oblékáme. Neopreny pochopitelně nemáme (taky na co, když se nenamočíme), vesty a helmy ale ano, byť ještě z doby, kdy jezdili na vodu naši otcové. Já mám navíc, no říkám tomu neoprén, takový gumový komplet, který si kdysi před dvaceti lety nechal ušít můj táta přesně pro tento účel. Pro upřesnění - Lomnice je v horním toku který jsem jeli ZW až WWI a v dolním WWI-II, dolní tok jsme s jistých důvodů již nejeli. Jeli jsme za stavu cca 115cm v Ostrovci.

U jezu v Miroticích
U jezu v Miroticích

Vyplouváme a já už po pár metrech tuším, že to nebude taková sranda, jak sem si představoval. Proud je rychlý, koryto úzké, vrbičky nízko a ve skoro každém meandru, s háčkem jsme nesehraní, oba chceme pádlovat na stejné straně a deblovka je v některých místech proklatě dlouhá. No a tak ve vrbičkách vymetám nejen sebe, ale především svého háčka. Kamarád na kajaku navíc naši loď (hlavně mě) neustálé častuje větami typu: Co děláš?! Jak to jezdíš?! Proč si tam nezabral takhle?! Tyto poznámky mi moc na klidu nepřidávají (ba naopak), i když je pravda, že jedeme fakt bídně.

Přibližně po půl hodině mě navíc z klečení v lodi začínají neuvěřitelným způsobem bolet nohy. Většinu jezů přenášíme a každé vylezení a opětovné zakleknutí je čím dál tím bolestivější. To nemluvím o našich šprickách. Háček má sice regulérní špricku, ovšem dvacet let starou, domácí výroby, poměrně zpuchřelou a velmi těsnou, takže navléct ji zmrzlýma rukama není o moc jednoduší, než přetáhnout můj skvělý igelitový pytel. V obou šprickách vzniká postupně větší a větší díra. Proto se také snažíme vystupování omezit na minimum. To se nám stává osudným.

Druhý jez v Miroticích
Druhý jez v Miroticích

V jednom místě se vrbičky sklánějí z obou břehů a zakrývají skoro celé koryto. Pod nimi je navíc z jedné strany až do půlky říčky padlý menší kmen. Rozhodujeme se pro již osvědčenou taktiku prorážení těsně vedle kmenu. Háček už se sklání před prvními vrbičkami, ale mně se nedaří udržet správný směr. Pravý bok lodi najel na kmen. Nakláníme se. Proud tlačí na levý bok. A … jsme tam… Co to je?! Já protřelý nepotopitelný říční vlk s hlavou pod vodou? Co moje necvaknutelnost?

To už se dostávám nad hladinu a s úlevou zjišťuji, že háček je na tom stejně. Zachovávám chladnou hlavu (vlastně nejen hlavu) a začnu se zachraňova jen do doby, co mi probleskne, že když zachráním napřed sebe, budu muset do vody znova pro loď. Chytám proto loď a snažím se s ní dostat ke břehu. Proud je silný, ale daří se mi jednou rukou chytit pařezu. Druhou držím loď. Tu nakonec vytahujeme s pomocí kamaráda, který byť nerad, přeci jen byl suchý, skočil za mnou. Patří mu nejen velký dík, ale i můj obdiv. Na břehu už na mě čeká třesoucí se háček. Všemu se smějeme, kroutíme hlavou, kamarád nás fotí a my se vzájemně častujeme oslovením hovado. Poslední kilometry už jsou ve znamení boje jak s řekou, tak hlavně se sebou. Jsme zmrzlí, kolena bolí a hlavně to zničené ego! Mimochodem, můj háček měl do té doby o svém vodáckém umění přibližně stejné představy jako já, takže celá posádka je značně demoralizovaná.

Velmi si oddychneme, když se za zatáčkou objeví Ostrovec. Původně jsme měli jen zastavit a říct si, že jsme dobrý a že ten spodní „dvojkovej“ úsek bude stejná brnkačka jako předchozí, a proto ho sfoukneme jako svíčku a ještě s prstem v nose. Ač kamarád na kajaku přemlouvá k další jízdě, posádka naší lodi ho neslyší, rychle opouští plavidlo a začíná s převlékáním. Poslouchat začínáme až s termoskou v ruce. „A že si neřek, že chceš jet dál, dřív, než jsme se převlíkli?“... „To já bych taky pokračovala,“ přidává se kamarádka… „Škoda, ale teď už jsme oblečený…“ Byť zdrceni, dál máme velkohubé řeči, kterým se notně smějeme. Když už nás to přestane bavit, změníme notu našeho humoru: „Hele, když nás hezky poprosíš, tak budem všude vyprávět, jak to bylo super, a třeba s tebou ňákej blbec ještě někdy pojede.“

A taky, že se takovej vůl našel. Ten rok jsem byl na Lomnici ještě třikrát, také dvakrát na spodní Sázavě, na velikonočním splutí Mastníku a na Otavě z Radešova (vše buď na laminátovém singlu nebo deblovce). Jaký je vlastně v mém podání rozdíl mezi vodákem a wodákem? Nebo zeptám-li se jinak, co ze mě udělalo wodáka s dvojitým w? Ani ne tak vědomí toho, že dokážu sjet i náročnější vodu než je Vltava. Samozřejmě si uvědomuji, že to nebyla žádná divočina, všechny řeky byly do obtížnosti WW II, přesto to stačilo na to, abych si uvědomil, že cvaknout se je až nesnesitelně snadné (ten rok se mi to povedlo ještě dvakrát). Proto je potřeba k vodě přistupovat s rozumem a pokorou. A hlavně se už vážně těším, až zas jednoho (třeba březnového) rána budu stát na břehu řeky a od pusy mi půjde kouř…

Pavel Kubíček




Diskuse nad článkem
Tos měl za to,, Václav, 25.1.2010 16:16
Příjemné počtení, valy, 26.1.2010 17:57
hovado, Vraník, vranik111~volny.cz, 27.1.2010 7:43
hovado nekecá!, kamarád z článku..., 27.1.2010 21:02
Pěkné počtení, Oskar, 28.1.2010 9:33
Vítej, Had, 30.1.2010 1:13
vtipné, Žanet, zanete.p~gmail.com, 3.2.2010 10:35
dobrý, MartinN, 3.2.2010 10:56
kto to nezazil..., Jozef, 28.2.2010 7:26
díky, grauwolf, 22.11.2015 20:26
 
 


Facebook Facebook   RSS - články a novinky RSS 2.0 Email na redakci serveru raft.cz Chcete psát články pro raft.cz? Trička a mikiny raft.cz O raft.cz
Uvedené texty mají pouze informativní charakter. Vodácký sport je potencionálně nebezpečný a vždy je nutné posoudit zobrazené informace dle aktuální situace.
Reklama