Celosvětové snahy o snižování skleníkových plynů vedou k podporování ekologických způsobů výroby elektrické energie. Jejich podíl by měl neustále stoupat, do roku 2030 jsme se zavázali až k 22% podílu obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě. Jenže ne všechny zelené zdroje jsou opravdu zelené a sníží produkování těchto plynů. Některé zdroje je naopak mohou generovat.

Jednou z forem podpory je výroba energie z vody, ke které je nutné vybudovat na řece příčnou překážku - jez. Jez zajistí dostatečné vzdutí, aby nahromaděná voda z jezové zdrže protekla přes turbíny vodní elektrárny, a tím došlo k využití energetického potenciálu. Stavby se staly veřejným zájmem s výraznou dotační podporou, jejichž cílem byla výroba elektřiny s následným snížením skleníkových plynů, které by se jinak vytvořily v uhelných elektrárnách. Za posledních 15 let díky tomu vzniklo přes 1000 MVE, což znamená, že máme velký počet jezů a jednu z nejvyšších fragmentací řek Evropě (v indexu WEI+ jsme na tom skoro nejhůře ze všech států EU).

Současné zahraniční i české výzkumy ale ukazují, že tyto zdroje nemusí být jen „čisté“. Jak zjistili odborníci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, emise metanu z nadjezí dosahují až 150x vyšších hodnot než množství metanu uvolněného z proudícího úseku řeky o stejné ploše. Vzdutí v délce 2,5 km tak může uvolnit stejné množství metanu do ovzduší jako 379 km proudné řeky. Z parametrů tří zkoumaných jezů na řece Moravě, kde hladina vzdutí měla výměru 11,13 ha, se vyprodukovalo 376 kg CH₄ za jeden den.

„Důvod je jednoduchý. Sama výroba energie je bezemisní, ale nad jezy dochází k výraznému zpomalení proudu, což zapříčiní zvýšenou sedimentaci unášených látek. Ty se pak na dně začnou rozkládat a uvolňovat metan i další skleníkové plyny,“ sdělil pro AVTS doc. Rulík z UPOL, který výzkum u nás prováděl. Podrobnosti o výzkumu jsou např. v časopise Vodní hospodářství.

I zahraniční studie uvádí, že po dostavbě vodní nádrže s hydroelektrárnou došlo do 2 let až k trojnásobnému zvýšení emisí skleníkových plynů, což znamená uvolňování miliónu tun metanu a oxidu uhličitého.

Sami jistě máte mnoho osobních zkušeností se zapadnutím do bahna při vystupování a přenášení jezů, kdy není problém se probořit 1 m hluboko s nemožností se z toho dostat. Bublá to pak kolem velmi intenzivně. Na tekoucí řece se toto obvykle nestane, protože nedochází k tak velkému ukládání unášeného materiálu na jednom místě s následným úbytkem kyslíku z důvodu neproudné řeky a v takovém množství, že se začne vytvářet metan. Zvýšené průtoky případné vrstvy sedimentů rozvíří, dodají kyslík a proces tvorby metanu přeruší. Jenže jezové zdrže též slouží ke zpomalování rychlosti proudu řeky, čehož se využívá při povodňových stavech, takže tento proces nenastane v dostatečné míře.

Přitom metanu v posledních letech přibývá nebezpečně rychle. Sice v atmosféře vydrží jen zhruba 10 let (pak se rozpadá na oxid uhličitý a vodu), ale je daleko více škodlivější s ohledem na oteplování planety, než oxid uhličitý. V porovnání je 86krát silnější v horizontu do 20 let. Většina zemí se proto zavázala snižovat jeho vypouštění, jelikož si uvědomují následky na globální oteplování.

Je otázkou, zda-li dojde k účinnějšímu zaměřování zdrojů metanu i u nás, což mohou být přehrady, mokřady, rybníky nebo jezové zdrže. Přitom stát je miliardami ročně podporuje formou dotací (budování mokřadů, na stavby nových jezů, zajišťování migrační prostupnosti, podpora OZE, opravy jezů v majetku státu ...), kdy se jejich potřeba zdůvodňuje zadržováním vody v krajině, převody velkých vod nebo pro energetické využití.

Třeba se dočkáme doby, kdy se tyto zdroje budou registrovat jako znečišťovatelé ovzduší a tudíž jim vyvstane povinnost kupovat emisní povolenky. To by byl velmi zajímavý paradox. Nicméně výše uvedené výzkumy jasně ukazují, že zelená energie nemusí být vždy zelená a že svými důsledky může naopak generovat ještě nebezpečnější podmínky, než kterým má zabránit. Uvidíme, jak si s tím poradí Ministerstvo životního prostředí.

AVTS.cz