Před deseti lety jsme Lúžu jeli s dětmi a na rozvodí padl los také na Stařku. Že byla zapadaná podobně jak tu líčí Lucka, s tím se počítalo. Ale navíc byly vrbičky z obou břehů plytkého řečiště místy tak husté a vzájemně prorostlé, že jsme se pod nimi doslova plazili s čumákem málem ve vodě. Ale né v lodích, pěšourem! A ještě nám do toho tak v půlce cesty začalo nepříjemně studeně krápat za krk.... Utahaní a mokří, děcka málem s brekem jsme, místy v podřepu či předklonu, razili dál. Samozřejmě lodě ve vleku, přece je tam nenecháme, že. Co nám zbývalo... ale na druhou stranu to mělo aspoň tu výhodu, že písklouni v dešti přestali žrát.
No a koncovka této "plavby" nás dorazila: asi kilometr před Hlínou byl úsek koryta prorostlý vrbičkami z obou břehů tak neprostupně, že by na to snad nestačila ani řetězová pila. Větve o síle paže nepříliš podvyživeného dítěte se vzájemně křížily těsně nad hladinou. Nedalo se to ani přelézt ani podlézt.
Tak jsme to vzdali, složili lodě u jakési maringotky na levém břehu a deštivým podvečerem se mokří vlekli ten kilák do Starohlínské (tehdy ještě "normální" vodácké) hospody. Rum do čaje dostaly i ty děcka, vo tym žádná, ěště by chudinky omaródily...
Jojo, takovýhle zážitky se skutečně nezapomínají...
