Aljaška má hustotu zalidnění méně než 0,5 obyvatele na km². Obrovské oblasti na severu a západě země zůstávají kvůli extrémnímu klimatu téměř liduprázdné. Pokud chcete na Aljašce vidět divokou přírodu, musíte letět hydroplánem. Bohužel, hydroplán stojí jako vila na Hanspaulce. Musíme to vymyslet jinak a najít způsob, jak se alespoň přiblížit tomu, co je na severu. Už z Čech máme vyhlídlou řeku Swanson, jen sehnat lodě je zatím problém. Půjčovna, která se na tuto řeku specializuje (díky ní o řece víme), nekomunikuje. Na místě se nám, naštěstí, podaří ukecat jinou (Kayak & Canoe Rentals on the Kenai River), která nám lodě nejen půjčí, ale dokonce i zaveze. Termín „vodácká půjčovna” není zcela přesný. Tady se půjčuje všechno: kánoe, čtyřkolky, grily a rybářské lodě. Naše půjčovna má právě dvě kánoe. Víc nepotřebujeme! Jen ta pádla jsou nějaká divná! Decentně přitesaný kus prkna se směšně malým tlustým listem bude konstruovaný spíš pro jízdu po jezeře než na řece. Půjčovnu provozuje milá paní, která nejí ryby, zato žere medvědy, ale pouze ty černé a na jaře, kdy se živí výhradně rostlinnou potravou. Teď prý medvědí maso smrdí rybinou. Od paní také víme, že kolem řeky se vyskytují oba druhy medvědů.

Celková délka řeky Swanson na poloostrově Kenai na Aljašce je přibližně 64 kilometrů, pokud jde o samotnou řeku. Pokud připočteme 40 okolních jezer, přes která řeka teče, pak tvoří síť dlouhou přibližně 130 kilometrů. Plán je sjet spodní část pod posledním jezerem a skončit někde nad ústím do Tichého oceánu. Trasa má cca 35 km a dělíme ji na dva úseky, to znamená nocleh někde podél toku. Vodočet na stanici Swanson River at Oil Field Service Road Bridge near Kenai ukazuje hodnotu přibližně 23,20 stop, nebral bych ho ale příliš vážně v přepočtu je to 7 metrů a tolik v místě rozhodně nebylo.

Máme pouze nepřesné mapové podklady. Snad jsme tentokrát nepřestřelili, ale řeka se normálně jezdí, na startu, který se poeticky jmenuje Swanson Landing, se zapisujeme do knihy jízd. Rangeři podle této knihy vyhlašují pátrání po pohřešovaných. Ze zápisů jasně vyplývá, že jsme letos 14. výprava. Většina předchozích lodí, ale plula opačným směrem k jezeru, ze kterého řeka vytéká. Liduprázdné nástupní místo má, k našemu překvapení, záchod, pumpu s pitnou vodou a pár míst k táboření. Kromě toho je nadstandardně vybaveno komáry, ale americký repelent je překvapivě účinný, co na tom, že mi rozleptal kraťasy. S medvědožravou, ale jinak sympatickou, paní z půjčovny máme rande až za dva dny. Nezbývá, než doufat, že nás do té doby hmyz nesežere. O případné medvědí návštěvě raději ani nežertujeme a v americkém lese se chováme zásadně opačně než v tom českém! Doma jsme tiše, abychom zvěř nevyplašili, zde se, naopak, na sebe snažíme zvěř upozornit hlukem.

Druhý den ráno přiváží 3. půjčovna 15. výpravu. Čtyři lodě plné vodou nepolíbených Američanů. Horko těžko ovládají své kánoe, mají rybářské pruty a opasky plné nábojů střední velikosti. Řeka Swanson proudem i barvou rašeliny připomíná horní Vltavu. Hned za první zatáčkou je bobří hráz. Hráz lze objet vlevo. Američané se tam nemohou trefit. Po pátém marném pokusu vytahují skládací pilku a řežou. To bude na dlouho, v hrázi je minimálně deset metráků dřeva. Chci se vrátit a naučit je základní ovládání kánoe. Dle mé rodiny mám zanechat učitelských manýrů a užívat prázdniny. To bylo naposledy, co jsme Američany spatřili.

Až na dvě úvodní peřejky je hladina toku rovná. To ale neznamená, že řeka neteče. Bez pádlování pohodlně plujeme rychlostí 4 km/h. Skvělé je, že ačkoliv na břehu se skoro nedá vydržet, na vodě komáři vůbec nejsou. Jediná civilizace, ke které se přiblížíme, je kompresorová stanice na zemní plyn. Není sice vidět, ale je intenzivně slyšet. Také k ní vedou dva mosty. Mimochodem, jediné orientační body, které cestou potkáváme. Pod prvním mostem cca po 10 km plavby se tlačí několik lososů, je zde také umístěna výše uvedená měrná stanice. Hned za mostem řeka zpomalí a nečekaně se rozšíří. Hluk z kompresorové stanice evokuje blížící se jez. Ten ale nepřichází, za zatáčkou se řeka vrací do původního stavu. Kolem toku je vyšlapáno hned několik míst vhodných k táboření. První je na pravém břehu asi po 12 km plavby. Do této chvíle tvořila břehy bažina. Pevnou půdu je také možné poznat podle kytky s drobnými bílými květy. Pevná půda pod nohama znamená oběd. Zabíjíme konzervy, k večeři bychom raději rybu. Swanson je plný pstruhů duhových. Malých je nepočítaně, berou v podstatě hned na nához. Na většího je potřeba si počkat. Po 15 km konečně vplouváme více do lesa, břeh se začíná zvedat a nadobro opouštíme rašeliniště.

Na 20. kilometru rozbalujeme tábor. Na pravém břehu je hůře dostupné, ale pěkné místo k táboření. Je tu rovina s ohništěm, dostatek dřeva a les plný losího trusu. Je zajímavé, co vše zvládne umělá inteligence. Moje využití AI je na hovno. Přesněji, vždy, když náhodou potkám signál, zpětně analyzuji fotografie trusu, které jsem cestou posbíral. Jakmile nám dojde námi připravené dříví na oheň, jdeme spát. Pobyt mimo stan nás stojí příliš mnoho krve. Veškeré jídlo a odpad zavíráme do loďáků a překlápíme na něj loď. Bezpečnostní opatření funguje, ráno se probouzíme živí. Vstáváme za kuropění. Rosa nedovolí komárům nastartovat, snídaně i balení je díky tomu bez štípanců.

Ráno řeka mění charakter, zrychluje a přibývá peřejí. Stále ale zůstává dobře čitelná. Asi po 5 km opouštíme les, řeka začíná meandrovat. Meandry lemují velké louky připomínající rýžová pole. Pak to přijde! Řeka se nadechuje k poslední jízdě. Peřeje již nemají jen pár desítek metrů a začínají na sebe plynule navazovat. Některé jsou o obtížnosti WW I+. Velké lodě a malé listy pádel pocitově obtížnost ještě zvyšují. Na pádlo není možné zcela vylehnout a některé další záběry fungují pouze částečně. I tak ale máme lodě pod kontrolou, jen je potřeba s tím počítat. Dnes je Swanson podstatně zábavnější než včera! Ani nevíme, jak jsme se dostali k silničnímu mostu Kenai North Road (32 km plavby). Zde mělo být naše výstupní místo. Vrcholící odliv, ale znemožňuje vytažení lodí. Břeh je prudký a hlavně vysoký. Nezbývá, než jet dál a pokusit se přistát jinde. Mé ženě se naplňuje její největší noční můra, kdy řeka zrychluje a na jejím konci čeká vodopád. Touhle utkvělou představou trpí od okamžiku, co jsme spolu. Mezi tím řeka opravdu zrychluje!

A jsme v moři, respektive na jeho dně. Všude kolem nás jsou kolmé stěny plné bahna. Řeka stále díky odlivu zrychluje. Zkoušíme zastavit, ale hloubka bahna je na dva listy pádla. Ne, tudy lodě ven nedostanem! Mořská hladina je překvapivě daleko. Konečně se dostáváme do zálivu Cook Inlet. Nejsou tu žádné vlny a všude je mělko. Před přídí na nás nevěřícně zírá po kolena zabrozený orel bělohlavý. Atmosféru dokresluje monumentální pohled na sopku Mount Iliamna. Teď už jen vymyslet, jak se dostat z bahna na břeh, který je docela daleko. Opatrně jedeme kolem břehu a hledáme vhodné místo k přistání. Nejbližší místo, které nacházíme, je 200 metrů od pláže pod Captain Cook State Recreation Area. S písní “Aj tak jsme stále frajeri “ na rtu taháme lodě na břeh. Bahna je tu relativně málo, vlastně to odnáší jen neoprenky.

Přímo v Captain Cook State Recreation Area je parkoviště vhodné k naložení lodí. Každopádně, splutí Swansonu stálo za to! Jen by bylo vhodné lodě vytáhnout již u mostu nebo dorazit za přílivu, který začíná ve tři hodiny odpoledne.

Jarda Ryjáček