Motto:
„Ze strachu nevznikne vítězství!“
(Zuzana Maděrová, olympijská vítězka 2026)

Každý z nás (s výjimkou permanentních alkoholiků a sebevrahů) se již na vodě bál. Výjimky potvrzují pravidlo. Každý zná sevřený žaludek, zrychlenou peristaltiku, třes těla i duše a neočekávaná rozhodnutí vedoucí k ztuhnutí těla a zvrhnutí, tudíž k realizaci našich nejhorších obav.

Co je to strach

Strach je ve své podstatě pozitivní fenomén. Je to nástroj pudu sebezáchovy táhnoucí se s lidským rodem od pravěku a stojící za skutečností, že jsme jako tvorové přežili (stejně jako potlačení strachu přispělo k tomu, že jsme se jako lidé rozvinuli v civilizaci). Strach je v nás pevně zakořeněn nezávisle na míře inteligence a civilizovanosti. V jádru je to stejný strach, který cítili naši předci v temných jeskyních a je to síla, která nás stejně tak spojuje se zvířaty. Strach má stejnou podstatu: obavu z ohrožení našich hodnot, což jsem v první řadě pochopitelně já a pak taky lidé, věci, procesy a hodnoty, na kterých mi záleží. Tedy vlastní život a osobní integrita (že si nezlomím haksnu, ale třeba i že se nestanu předmětem posměchu), pak třeba kamarád v lodi (bez něhož se pádluje blbě), nebo materiál (loď, suché oblečení) a tak dál.

Není strach jako strach. Můžeme jej dělit dle intenzity (obava, plíživý strach, vyděšení, panika), času (předpos.rání, závan strachu, permanentní strach, chvilka slabosti), podoby (úzkost, tíseň, strach, fobie), příčiny (předsudečný strach, malá sebedůvěra, negativní zkušenost, špatné svědomí) nebo míry (reálné obavy, zvládnutý strach, panika, šok). Věřím, že rozvíjet je možné tuto klasifikaci i dál a se všemi těmito projevy se na vodě určitě setkáte.

Jaká je anatomie vodáckého strachu? Co je předmětem strachu, co jej ovlivňuje, jak se s ním porovnat? Je normální se na vodě bát, anebo je to nežádoucí slabost?

Před krátkým časem zde Petr doporučil knížku horolezce a vodáka Vladimíra Bureše Dobrodružství v prášku – přidáte jen vodu. Knížka se vymyká běžné horolezecké literatuře v tom, že se nepojímá mentorsky a vážně a kromě popisů expedicí a výstupů otvírá také pohled do horolezcovy osoby a duše a do zákulisí horolezeckých výprav. I proto se v ní nalézá místo (str. 178-183) pro rozbor horolezeckého strachu. Přiznám se, že právě toto místo mne přimělo k tomu, abych se zamyslel nad strachem vodáckým a přiměl se k napsání těchto řádek.

Horolezecký strach

Vladimír Bureš (dále jen Bureš, byť se to někomu nemusí líbit) přiznává, že horolezci mívají strach vždy. Někdo více, někdo méně, jak má nastavenou laťku. Strach ale chrání, nabudí adrenalin a ten je podanou rukou k přežití. Rychle (autor, tedy Bureš) přechází k důrazu na osobní trénovanost a zkušenost horolezce. Pro zvládnutí strachu uvádí za nejdůležitější sebekontrolu a kontrolu svých schopností. Pokud ji ztratíme, vplíží se do nás strach a nahlodá naši mysl. Tento nekontrolovaný strach se šíří jako plíseň a ohrožuje každý náš krok. Proti tomu Bureš staví kontrolovaný(!) strach provázející vědomé racionální rizikové činnosti horolezce (i vodáka), kdy adrenalinem naředěný strach vyústí do příjemného pocitu úspěchu.

Bureš zavádí alegorii mince, kdy Panna označuje jedince bez zkušeností, který se poddá strachu a pasivně přijme ohrožení, zatím co Orel je člověk, který má zkušenosti (natrénováno), rychle reaguje na nebezpečí a jedná tak, aby přežil. Velkou roli zde hraje připravenost: autor cituje Hillaryho názor, že horolezectví obnáší 90% přípravy a 10% rizika. Nakonec zmiňuje i faktor štěstí. Jeho podíl v % neuvádí, asi to nejde.

Strach tedy podle Bureše vzniká ze ztráty kontroly. U lidí připravujících se na výstup sice bývá strach, ale přebíjí jej sebejistota (mám natrénováno). Takový strach je zdravý a může nás v činnosti podpořit. Lidé podléhající „panenskému“ strachu by se prý v horách vůbec vyskytovat neměli.

Co k tomu říct

Přiznávám, že výše uvedené vývody jsou logické a lze s nimi souhlasit. Nepotkal jsem třeba slalomáře, který by měl strach najet z vracáku do proudu. Přesto si rebel ve mně myslí, že každý člověk má právo na strach (každému živočichovi včetně lidí je vrozený) a každý člověk má právo užívat planetu Zemi na horách i na vodách způsobem, který mu bude potěšením, užitkem, ale i utrpením a zmarem. I ten, kdo se bojí úplně všeho, má právo si to užít a třeba překonat (ale i zaplatit). Říká se, že muž není ten, kdo nepadne, ale ten, kdo padne, a pak se zvedne a jde dál.

Nejsem si jist, že zkušenost a netrénovanost vede vždy ke kontrolované činnosti eliminující strach. Jednak jde o pudy a pak, vždy je zde onen faktor štěstí. Jeden významný cestovatel (jméno jsem zapomněl) uvádí, že se bojí jen dvou věcí: ledovcových trhlin a blesků. Jejich osedlání je v praxi nemožné. Jako vodák bych k tomu přiřadil také sifóny.

Co se týče zvládání prostředí a s ním důvodně spojeného strachu se horský a vodácký terén liší ve dvou věcech, a to je faktor náhodného rizika. V horách (i na lyžích, na kole a v dalších sportech) jde vždy zastavit a rozmyslet se. Voda je však živel v pohybu a vodák na ní nemůže pokaždé zastavit, byť by si to toužebně přál. Navíc je zhoršená vizuální kontrola terénu a zákon schválnosti (další kategorie), který často nastrčí pod hladinu kámen, který spolehlivě zabrání uchytit se v posledním vracáku nad kaskádou, případně do vracáku umístí neviditelný sifón. Vodák má při svém sportu více rizika a méně možností pro kontrolu, a proto více nejistoty a prostoru pro strach. Navíc, na divoké vodě je na své lodi přes jistící kamarády na břehu každý se svým strachem sám.

(Provokativní) vložka:
Domnívám se (a teď budu psát z pohledu religionistického), že i pojímání prostředí, ve kterém se oddáváme našemu sportu, tedy vody a hor, je v jistém směru odlišné. Hory i voda (moře, řeky) jsou mýtické kategorie zakotvené hluboce v podvědomí (ne-li nevědomí, viď Jungu) lidstva. Hory jsou člověkem historicky vnímány jako posvátná místa (Olymp, Sinaj, Čomolungma, Říp, poutě na hory a další), sídla bohů. Na druhé straně vodstvo ve všech podobách je spojováno s ohrožením, démony, ne-životem (potopa světa, Hádes a Styx, starořecké báje, u nás žínky, vodníci, voda se zavírá). Na hory vystupujeme, do vod se noříme. Toto archaické pojímání se atavisticky vtírá i do našeho podvědomí a vzbuzuje u hor pocit stability, u vody pocit neklidu. Ne každý tomu a ne stejně podléhá, ale i tento faktor může přispět k podvědomému zmnožení nejistoty a strachu, protože ač si to vždy neuvědomujeme, je prehistoricky hluboce v nás zakódován.

Vodácký strach

Je mnoho věcí, kterých se na vodě bojíme. Jistě nepříjemných zážitků spojených s naším životem a tělem. Nad těžkou kaskádou je blízká představa utopení, těžkého poranění, uváznutí a usmýkání v peřejích. Stejně však i poškození či ztráty našeho sebe‑obrazu. A rozhodně se to netýká jen okamžiků ohrožení fyzickou smrtí. Mám strach nejen z tělesného utrpení, ale i z toho, že již nenajdu odvahu znovu se vydat do peřejí, strach z útěku, výmluv, selhání. Možná ten strach z non-komfortu je i největší. Že budu mít díru v lodi, poraněné ruce, otlučené tělo, po zbytek cesty budu podchlazený a mokrý.

Strach může začít již před odjezdem z domova. Automaticky se vybaví všechny možné nepříjemnosti, které se někdy staly a které se opět mohou stát. Probudí se negativní emoce, představivost a nekritické vnímání reality: pamatuji, že při slalomu bylo vždy nejhorší čekání na jízdu své disciplíny. Člověk stál na břehu a koukal na kritickou vlnu. A ta byla větší a větší… S blížícím se startem na vodu nastoupí tělesné projevy: napětí po celém těle, zvýšené pocení, tlukot srdce. Snad každý zná zvýšenou spotřebu toaletního papíru bezprostředně před startem. Strach navádí k únikovému jednání: někdy již doma před odjezdem (nemohu jet, vymýšlejí se důvody a výmluvy), cestou k řece (poplujeme jen snadnější část toku) a kriticky i na vodě (váhání před odražením do náročného úseku, přenášení pasáží jejichž zdolání objektivně je ve vodákových schopnostech). Nezvládnutí situace zapříčiněné strachem se nemilosrdně projeví poklesem sebevědomí a křečovitým myšlením a jednáním vedoucím k naplnění strachu vzápětí, postupně pak ke vzdálení se prostředí, kde strach začal a nebyl zvládnut, tedy vody, kamarádů a zážitků.

Jak proti strachu bojovat?

Nijak. Strach prostě je a otázka správně zní tak, jak se s ním nejlépe popasovat. Jak z toho ven? Jak strach ovládnout, minimalizovat, dát mu onen „orlovský“ rozměr?

Bureš má zřejmě pravdu v tom, že rozhodující pro zvládání strachu je (pomineme-li dávku alkoholu) vyježděnost a spojená kumulace pozitivních zážitků ústící do euforie a sebedůvěry. Jezdím-li a mám pozitivní zážitky, věřím si a moje emoce jsou na rozdíl od strachu pozitivní. Mohu se opřít o zvládnutí techniky jízdy (eskymáka) a o zkušenost z řešení opakujících se situací a jejich variací. Třikrát v životě jsem se dostal do situace, kdy jsem věděl, že se pravděpodobně utopím. Nedalo se nic dělat, jedna a jedna jsou dvě a já se dostal do situace odpovídající této rovnici. Strach jsem ale neměl. Racionálně jsem věděl, že asi skončím, ale přesto musím do poslední chvíle bojovat a udělat vše, co se v té chvíli udělat může a má. Měl jsem štěstí, sešly se na mně nezávislé okolnosti a já jsem přežil. Ale přispěl jsem vším, co jsem měl naučeno a co bylo v mých silách. Nevzdal jsem se. Člověk musí i v beznadějné situaci věřit v život a strach hodit přes palubu – doslova.

Druhou věcí je dobrá parta. Strach minimalizuje přítomnost kamarádů s házečkou na břehu i v lodích kolem mne, o kterých vím, že umějí a jsou ochotní poskytnout podporu (v tom mne zarazilo Burešovo přiznání, že od určité velice exponované hranice horolezci v extrémní situaci myslí každý jen na sebe?? (s. 193). Dobrá parta dává po psychické stránce možnost sdílet emoce, ředit ty negativní (obracet je ve srandu) a stimulovat ty pozitivní. Je dobré mít jako argument proti strachu prožitou zkušenost, že kamarádi udělají vše pro to, aby mi pomohli. Je stimulující, když v dobré partě mohu být naprosto otevřený a řešit třeba i věci psychicky hodně intimní.

Další zbraň proti strachu je zmapovat svůj strach a dobře jej pojmenovat. Jak bylo napsáno na začátku, strach má mnoho podob a odstínů. Se zklidněnou hlavou si mohu položit důležitou otázku: Čeho konkrétně se bojím? Co je můj strach – je to neurčitá úzkost, vrozená fobie, přehnaná opatrnost, míra pravděpodobnosti rizika, obava, afekt? Nehraje zde roli nadměrná představivost, sugestibilita, nevhodné asociace a vzpomínky? To vše se může skrývat za slovem Strach. Je třeba zhluboka dýchat a zamyslit se nad přiřazením vhodného pojmu k mému strachu - poctivě a bez schovávání se před ním. Pomocí může být i logické myšlení cestou formulovaných otázek, které si člověk může i napsat na papírek, třeba:

• Čeho konkrétně se bojím (pojmenovat)?
• Co svědčí pro důvodnost mého strachu a co proti?
• Co by si v situaci, které se obávám, myslel a konal někdo jiný?
• Vychází můj strach z pocitů anebo z objektivních faktů?
• I kdyby se stalo to, čeho se bojím, jsem připraven situaci vyřešit, je reálné řešení?
• I kdyby se stalo to, čeho se bojím, co by na tom bylo tak strašného?

Aby to bylo složitější (a kvůli kompletnosti) se zmíním ještě o jednom druhu strachu. Je to fobie. Fobie je totální strach doprovázený tělesnými potížemi vázaný na předmět (pavouci) anebo situaci (velké prostory, bouřka). Pro lidi mající fobii je to mučení a ztížení života. Týká se to i našich sportů, tedy podmínek, kdy je provozujeme. Fobie může být vrozená (nadměrná citlivost) i získaná (na základě traumatizujících zážitků). Sám Bureš přiznává, že život ohrožující zážitky u něj způsobily vznik fobie z bouřky. Drama na Ušbě (s.183) vedlo k rozhodnutí už nikdy nelézt a po zásahu bleskem v Dolomitech získal dočasně fobii z bouřek.

Sám trpím kenandrofobií (z bouřek). Mám zvířecí instinkt reagovat na změny elektrického potenciálu, ba někdy před bouřkou i dávám elektrické rány. Mám taky dar(?) bouřky předvídat. Když na vodě i za pěkného počasí zrychlím a pádluji s odstupem první, kamarádi vědí, že bude bouřka. A většinou je. Jednou naší partě moje fobie a z ní vyplývající evakuační panika možná i zachránila život.

Fobie mi ztěžuje outdoorové aktivity. Přesto jezdím. Jen je to občas utrpení. Nu což, život není zadara, ale dar. A je třeba jej využít, byť to někdy není lehké.

Post Post Scriptum:

Ke svým článkům připojuji obvykle ilustrující fotky. Dnes tak až na jednu výjimku nečiním. Ne, že bych ve svém archívu neměl fotografie zachycující ve tvářích lidí na vodě strach anebo naopak euforii po jeho překonání. Jsem si však jist, že by mi souhlas s jejich uveřejněním nedali. Proto přikládám pouze jednu, dokumentující že vím, co je strach.

Vladimír Hejtmánek